Job

PROLOG

V zemi Úc žil muž jménem Job. Ten muž byl bezúhonný a
poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Měl sedm synů a tři dcery,
jeho stáda čítala 7 000 ovcí, 3 000 velbloudů, 500 párů dobytka a
500 oslic a také služebnictva měl velmi mnoho. Mezi všemi východními národy mu
nebylo rovného.
Jeho synové, každý ve svůj den, pořádali ve svých
domech hostiny a zvali také své tři sestry, ať přijdou jíst a pít s nimi.
Jakmile dny těch hodů skončily, Job pro ně posílal, aby je posvětil.
Od časného rána obětoval za každého z nich zápalné oběti, neboť si říkal: „Co
když mé děti zhřešily a v duchu zlořečily Bohu.“ Tak to Job činíval
pokaždé.

Všiml sis mého služebníka?

Jednoho dne, když synové Boží
přišli, aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan.
„Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem se po zemi
sem a tam,“ odpověděl mu satan.
„A všiml sis mého služebníka
Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je bezúhonný a
poctivý, bohabojný a prostý všeho zla.“
„Copak Job ctí Boha
zadarmo?“ namítl satan Hospodinu. „Copak jsi kolem něj, kolem jeho
domu a kolem všeho, co má, nepostavil hradbu ze všech stran? Všemu, co dělá,
žehnáš a jeho stáda se množí po kraji. Zkus ale vztáhnout ruku a
sáhnout mu na všechno, co má – uvidíš, že ti pak bude do očí
zlořečit!“
„Tak dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Všechno, co má,
ať je ve tvé moci. Jeho samotného se ale nedotkneš!“
A s tím satan od
Hospodina odešel.

Jednoho dne, když Jobovi synové a dcery
jedli a popíjeli víno v domě svého prvorozeného bratra, dorazil k
Jobovi posel: „Orali jsme s dobytkem a vedle se pásly oslice,“ řekl,
„když vtom nás přepadli Sabejci, zvířata ukradli a mládence pobili
mečem. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
Ještě to ani
nedořekl, když dorazil další: „Boží blesk udeřil z nebe, zasáhl ovce i mládence
a všichni shořeli. Unikl jsem jenom já, abych ti to
pověděl!“
Ještě to ani nedořekl, když dorazil další: „Chaldejci
se ve třech tlupách vrhli na velbloudy, ukradli je a mládence pobili mečem.
Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
Ještě to ani
nedořekl, když dorazil další: „Tví synové a dcery právě jedli a popíjeli víno v
domě svého prvorozeného bratra, když vtom se od pouště přihnal
mohutný vichr a udeřil na ten dům ze všech stran, takže se na ně zřítil. Tvé
děti jsou mrtvé. Unikl jsem jenom já, abych ti to pověděl!“
Nato
Job vstal, roztrhl svůj plášť a oholil si hlavu. Potom padl na zem a klaněl
se:

„Nahý jsem vyšel z lůna své matky,
nahý se k ní zas
navrátím.
Hospodin dal, Hospodin vzal.
Ať je požehnáno jméno
Hospodin!“

V tom ve všem Job nezhřešil a neobvinil Boha z
ničeho špatného.

Zlořeč Bohu a zemři!

Jednoho dne, když synové Boží přišli,
aby předstoupili před Hospodina, přišel s nimi i satan, aby předstoupil před
Hospodina. „Odkud jdeš?“ zeptal se Hospodin satana.
„Toulal jsem
se po zemi sem a tam,“ odpověděl mu satan.
„A všiml sis mého
služebníka Joba?“ řekl mu na to Hospodin. „Na zemi mu není rovného – ten muž je
bezúhonný a poctivý, bohabojný a prostý všeho zla. Až dosud vytrval ve své
bezúhonnosti, ačkoli jsi mě podnítil, abych ho bezdůvodně
trápil.“
„Kůži za kůži! Za svůj život člověk dá vše, co má,“
namítl satan Hospodinu. „Zkus ale vztáhnout ruku a sáhnout mu na
tělo a kosti – uvidíš, že ti pak bude do očí zlořečit!“
„Tak
dobrá,“ řekl Hospodin satanovi. „Ať je ve tvé moci. Musíš ho ale nechat
naživu.“
S tím satan od Hospodina odešel a ranil Joba od hlavy až
k patě hroznými vředy.

Job seděl v popelu a škrábal se
střepem. „Ještě se držíš té své bezúhonnosti?“ řekla mu manželka.
„Zlořeč Bohu a zemři!“
„Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“
odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“
V tom ve
všem Job ani jediným slovem nezhřešil.

Když o všem tom zlém,
co Joba potkalo, uslyšeli jeho tři přátelé, vypravili se každý ze svého kraje:
Elifaz z Temanu, Bildad ze Šuchu a Sofar z Naámy. Shodli se, že ho společně
půjdou navštívit, aby ho politovali a potěšili. Uviděli ho už
zdálky a byl k nepoznání. Dali se do hlasitého pláče, roztrhli své pláště a
sypali si na hlavu prach, až létal k obloze. Sedm dní a sedm nocí s
ním proseděli na zemi, a když viděli tu nesmírnou bolest, nikdo mu neřekl ani
jediné slovo.

UKRUTNÍ TĚŠITELÉ

Proč jsem nezemřel

Nakonec Job otevřel ústa a proklínal den,
kdy se narodil. Job tehdy řekl:

„Zhynout měl den,
kdy jsem se narodil,
i noc, kdy řekli: Chlapce jsme
počali!
Kéž by se zatměl onen den,
Bůh na nebi kéž by se po
něm nesháněl,
kéž vůbec nezačal s úsvitem!
Kéž by ho pohltila
černá tma,
mračno kéž by ho bylo přikrylo,
zatmění kéž by ho
přemohlo!
I tu noc měla zachvátit temnota,
aby se do roku
nemohla počítat,
do počtu měsíců aby nevešla!
Ach ta noc – kéž
byla neplodná,
radostný výkřik poznat neměla!
Zaklínači dnů ji
měli proklínat,
ti, kdo jsou připraveni dráždit leviatana.
Kéž
tehdy zhasla její Jitřenka,
nadarmo kéž by na světlo čekala,
paprsky
úsvitu vidět neměla!
Své lůno přede mnou měla uzavřít,
mé oči
ušetřit všeho trápení.

Proč jsem už v lůnu nezhynul?
Proč
jsem nezemřel při porodu?
Proč tu byl klín, jenž mě
přitulil?
Proč prsy, z nichž jsem pil?
Byl bych teď ležel a
mlčel bych,
odpočíval bych v pokoji
společně s králi a
velmoži,
jejichž stavby jsou už troskami,
anebo s velmoži,
kteří oplývali zlatem,
kteří si příbytky naplnili
stříbrem!
Proč jsem jak potrat nebyl zahrabán,
jako nemluvně,
jež světlo nevídá?
Tam už ničemové nikoho netrápí,
tam si
odpočinou všichni zdeptaní.
Také i vězni tam najdou
úlevu,
neuslyší tam už pokřik biřiců.
Malí i velcí jsou tam
vedle sebe,
otrok je bez pána, na svobodě.

K čemu je dáno
světlo ubohým
a život zatrpklým;
těm, kteří na smrt marně
čekají,
ač ji hledají víc než poklady;
těm, kteří jásají
radostí,
jakmile hrobu dosáhli?
K čemu je to člověku, jenž
cestu nevidí
a jehož Bůh ze všech stran obklíčil?
Mým denním
chlebem je teď jen sténání,
můj nářek proudí jako
potoky.
Stalo se mi to, čeho jsem se bál,
potkalo mě to, z
čeho jsem měl strach!
Nemám pokoj, nemám klid,
nemám
odpočinutí. Přišlo trápení.“

Teď došlo na tebe

Elifaz Temanský mu na to
řekl:

„Sneseš, když na tebe někdo promluví?
Je těžké
neříci vůbec nic.
Sám přece dovedls mnohé poučit,
pokleslým
rukám jsi uměl dodat sil.
Tvá slova klopýtajícího
zvedala,
posiloval jsi podlomená kolena.
Teď došlo na tebe – a
neseš to těžce;
tebe to zasáhlo, a děsíš se.
Už není ti oporou
zbožnost tvá?
Tvá bezúhonnost už ti naději nedává?

Zhynul
snad někdy nevinný? Vzpomeň si!
Kde byli vyhlazeni
poctiví?
Ti, kdo ořou zlo, pokud vím,
ti, kdo rozsévají
trápení, je sklízejí.
Dechem Božím zahynou,
závanem jeho hněvu
se rozplynou.
Lev umí řvát a šelma zavrčí,
i lví tesáky se
ale vylomí.
Bez kořisti pojde i silný lev,
smečka lvíčat se
rozprchne.

Dostalo se mi tajné sdělení,
ušima jsem jen
šepot pochytil.
Nočními vidinami byl jsem rozrušen,
když lidi
zmáhá těžký sen.
Strach mě přepadl, začal jsem se třást,
do
morku kostí děs mnou pronikal.
Duch se mi tehdy mihnul před
tváří,
chlupy na těle se mi zježily.
Zastavil se, podobu ale
nešlo rozeznat,
jen zjev jakýsi před mýma očima,
pak šepot, když zaslechl
jsem hlas:

‚Copak je smrtelník v právu před Bohem?
Je
člověk čistý před svým Stvořitelem?
Ani na své služebníky se Bůh
nespoléhá,
dokonce i na andělích najde kaz.
Co potom s těmi,
kdo žijí v domech hliněných,
jež mají v prachu základy?
Rozmáčknout je lze
snáze než mola,
drceni bývají od rána do večera.
Bez
povšimnutí navždy zahynou,
lano jejich stanu bude
strženo,
zemřou a moudří nebudou!‘


Jen křič – kdo ti však odpoví?
Ke komu z andělů se
chceš obrátit?
Hlupáka zahubí rozhořčení,
omezenec umře
závistí.
Viděl jsem hlupáka zapustit kořeny,
jeho dům ale
náhle stihlo prokletí:
Jeho děti nepoznají žádné bezpečí,
bez
obhájce budou na soudu zdeptáni.
Jeho sklizeň mu spolkne
hladový,
i zprostřed trní ji uchvátí,
jeho bohatství zhltnou
žízniví.
Zlo totiž jen tak z prachu nevzchází,
trápení ze země
samo nepučí –
to přece člověk plodí trápení,
tak jako jiskry
vzhůru létají.

Já bych se raději k Bohu obrátil,
jemu bych
předložil svou při.
On koná věci veliké a tajemné,
jeho
zázraky jsou nesčetné.
Sesílá deště na zemi,
potoky pouští po
kraji.
Ponížené staví na místech vysokých,
truchlícím dává
bezpečí.
Hatí úmysly prohnaných,
aby neuspěli se svou
chytrostí.
On chytá chytráky v jejich vychytralosti,
záměry
zvrácených on podvrací.
Uprostřed dne tma je zachvátí,
v
poledne budou tápat jako za noci.
Před mečem jejich úst chudé
zachrání,
zachrání je z jejich mocného sevření.
Chudák má
věru naději,
že bude umlčeno násilí.

‚Jak blaze je
člověku, jehož kárá Bůh!
Trestu Všemohoucího se
nezpěčuj!‘
‚On udeří, však také ošetří,
zraní, svou rukou
však uzdraví.‘
Vysvobodí tě ze šesti soužení,
ani posedmé
nestihne tě neštěstí.
V hladomoru zachrání tě před smrtí
a z
moci meče za války.
Před bičem jazyka budeš skryt,
nebudeš se
bát, když zhouba přichází.
Zhoubě i hladu se budeš smát,
ani
z divé zvěře nebudeš mít strach.
Budeš mít smlouvu i s kamením
na poli,
i divá zvěř se s tebou bude přátelit.
Ve svém
příbytku poznáš, co je klid,
přehlédneš své statky – nebude chybět
nic.
Poznáš, co je to mít mnohé potomky:
Tvých ratolestí bude
jak trávy na zemi.
Ke hrobu dojdeš plný sil
jako při sklizni
snop obilí.

Na to jsme přišli a tak to je.
Vyslechni to a
pouč se!“

Kéž by mě Bůh zahubil

Job na to
řekl:

„Kéž by se má muka dala zvážit,
na váhy kéž by se
vešla bída má!
Byla by těžší, než je písek v moři –
to proto
slovy se téměř zalykám.
Šípy Všemohoucího se do mě
zabodly,
jejich jed se mi vpíjí do ducha,
Boží hrůzy mě obkličují ze všech
stran.
Hýká snad osel, když má dost trávy?
Bučí snad vůl, když
má krmení?
Copak se jí mdlé jídlo bez soli?
Copak má nějakou
chuť sliz?
Tyto věci se mi z duše protiví,
z takového jídla je
mi k zvracení!

Kéž by se mé přání konečně splnilo,
kéž by
Bůh naplnil mou naději –
že by mě Bůh ráčil
rozmáčknout,
mávnutím ruky mě zahubit.
Pak by mi mohlo
sloužit k útěše,
i když se svíjím v krutých bolestech,
že slovům Svatého
jsem se nevzepřel.
Copak mám sílu, abych to vydržel?
Copak mě
ještě něco čeká v životě?
Copak je má síla z kamene?
Copak je
mé tělo bronzové?
Copak si mohu nějak pomoci?
Teď, když mě
úspěch opustil?

Kdo není oddaný svému příteli,
úctu k
Všemohoucímu opouští.
Mí bratři jsou však zrádní jako
bystřiny,
jak řečiště, jež brzy vymizí.
Když taje led a
sníh,
kalným proudem se rozvodní,
v době sucha se však
vytratí,
v horku se vypaří a jsou pryč.
Jejich cesty se
klikatí,
míří do pustin, kde zmírají.
Karavany z Temy je
hledají,
výpravy ze Sáby v ně doufají,
jejich důvěra je ale
zamrzí –
když k nim dorazí, čeká je zklamání.
Právě tak k
ničemu jste teď vy:
Vidíte hrůzu a jste zděšeni.

Řekl
jsem snad: ‚Dejte mi něco,‘
nebo: ‚Vyplaťte mě ze
svého‘?
‚Vysvoboďte mě od nepřítele,‘
nebo: ‚Od tyranů mě
zachraňte‘?
Poučte mě, a zmlknu hned,
v čem jsem pochybil, mi
ukažte.
Jak mohou zraňovat slova upřímná!
Co vaše důkazy
mohou dokázat?
To, co jsem řekl, mi chcete vytýkat?
Copak jen
do větru mluví ubožák?
Vy byste ale i o sirotka
losovali,
vlastního přítele byste prodali!

Pohleďte na
mě, prosím vás –
copak bych vám do očí lhal?
Přestaňte!
Nepáchejte křivdu!
Přestaňte! Jsem přece v právu!
Copak jsem
řekl něco špatného?
Copak nepoznám, co by mě zničilo?


Nemá člověk na zemi jen samou robotu?
Den za dnem jak
nádeník žije tu.
Jak otrok touží po stínu,
jak nádeník čeká
odměnu.
I mně byly dány měsíce prázdnoty,
přiděleny mi byly
noci trápení.
Když uléhám, říkám si: ‚Kdy budu moci vstát?‘
A
noc se táhne a já se převaluji sem a tam až do rána.
Tělo mám
červy a strupy pokryté,
rány na kůži mám zhnisané.
Jak
tkalcovský člunek utekly mé dny
a bez naděje
skončily.

Pamatuj, Bože, můj život je pouhý vzdech,
mé oči
už nikdy štěstí nespatří.
Nezahlédne mě oko, které mě vidí
teď,
rozhlédneš se po mně, a nebudu tu víc.
Jako míjejí mraky
a ztrácí se,
kdo klesne do hrobu, ten více nevyjde.
Domů se
už nikdy nevrátí,
nikdy se neukáže ve svém obydlí.

Proto
už déle nemohu mlčet,
v soužení ducha musím promluvit,
své hořké duši
musím ulevit.
Jsem snad moře, jsem snad drak,
abys nade mnou
stavěl stráž?
Myslím si: ‚Na lůžku se mi uleví,
spánek ulehčí
mému trápení.‘
Tehdy mě ale strašíš sny,
tehdy mě děsíš skrze
vidění,
že bych se raději oběsil –
radši bych zemřel, než
takhle živořil!
Mám toho dost. Nebudu přece žít navěky!
Nech
mě být. Jen pouhá pára jsou mé dny!

Co je člověk, že se ti
zdá tak významný
a že ti tolik leží na srdci?
Od samého rána
se o něj zajímáš,
každičkou chvíli ho chceš sledovat.
Kdy už
ode mě odvrátíš svůj zrak?
Ani slinu mě polknout
nenecháš?
Když zhřeším, co ti to udělá,
ty Strážce
člověka?!
Proč sis mě vybral za svůj terč?
Jsem ti snad
břemenem?
Proč neodpustíš můj hřích,
proč mě mé viny
nezbavíš?
Brzy už ulehnu do prachu;
budeš mě hledat, a už tu nebudu!“

Hledej Boha

Bildad Šuchský mu na to
řekl:

„Jak dlouho budeš takhle mluvit?
Tvé řeči jsou
podobné vichřici!
Copak Bůh spravedlnost poruší?
Copak
Všemohoucí právo převrací?
Pokud tvé děti proti němu
zhřešily,
vydal je moci jejich vin.
Budeš-li ale pilně hledat
Boha
a Všemohoucího prosit o milost,
budeš-li čistý a
poctivý,
hned zase začne nad tebou bdít,
rozkvět tvých statků znovu
obnoví.
Tvé počátky budou nicotné
oproti hojnosti, jež čeká
tě.

Předchozích pokolení zeptej se,
na jejich otce
dej.
My jsme jen včerejší, nevíme nic,
naše dny na zemi jsou
pouhý stín.
Oni však poučí tě, oni ti povědí,
z hloubi svého
srdce ti toto vyjeví:

Roste papyrus, kde nejsou
bažiny?
Daří se rákosí bez vody?
Ještě se zelená, není
posekán,
rychleji než tráva však náhle usychá.
Tak se povede
těm, kdo na Boha nemyslí,
takto se vytratí doufání
bezbožných.
Chatrnou mají naději,
na pavučinu se
spolehli.
Opřít se o ni znamená pád,
kdo se jí drží, ten
nezůstane stát.
Jiný však bují na slunci,
po celé zahradě
rozpíná výhonky,
kořeny vplétá mezi kameny,
drží se
skalnatého podloží.
Když je pak ze svého místa vytržen
a to
místo řekne: ‚Neznám tě,‘
vida ho – jemu se šťastně
povede,
vždyť jinde z prachu vykvete.

Bůh se bezúhonných
nezříká,
nepodpoří však ruku bídáka.
Tvá ústa smíchem nakonec
naplní,
písničku vloží na tvé rty.
Tví nepřátelé však budou
mít plášť z ostudy,
ze stanu ničemů nezbude vůbec nic.“

Jak bych se obhájil?

Job na to
řekl:

„Vím, je to tak, jistě máš pravdu.
Může snad člověk
být před Bohem v právu?
Kdyby s ním někdo snad chtěl jít k
soudu,
z tisíce otázek by nezodpověděl jednu.
Má hlubokou
moudrost a nesmírnou sílu –
uspěl snad někdy, kdo stanul proti
němu?

On hory přenáší, než se kdo naděje,
poráží je, když
hněvá se.
I zemí z místa pohnout dokáže,
tak že se třesou její
pilíře.
Řekne slunci, a nevyjde,
svou pečetí hvězdy
zakryje.
On sám roztahuje nebesa,
přes moře kráčí po
vlnách.
Učinil Oriona i Velký vůz,
Plejády i souhvězdí na
jihu.
On koná věci veliké a tajemné,
jeho zázraky jsou
nesčetné.
Když projde kolem, já ho nespatřím,
půjde dál, i
když to netuším.
Když něco vezme, kdo mu zabrání?
Kdopak mu
řekne: ‚Co to provádíš?‘
Svůj hněv Bůh omezovat nijak nehodlá
–
před ním se musí sklonit i pomocníci netvora!

Jak bych
se tedy já před ním obhájil?
Jak najdu slova, abych ho
obvinil?
Neobhájím se, i když jsem nevinný,
u svého Soudce
bych musel o milost žadonit.
I kdyby se dostavil, když ho
předvolám,
nevěřím, že by mi vůbec naslouchal.
Rozdrtil by mě
vichřicí,
pro nic za nic by mé rány rozmnožil.
Nenechal by mě
ani nadechnout,
nasytil by mě samou útrapou.
Přemoci ho? Hle
– je nejsilnější!
Jít s ním na soud? Kdo ho předvolá?
I
kdybych byl nevinný, má ústa mě odsoudí;
i kdybych byl bezúhonný, řekne, že
jsem zvrácený.

Jsem bezúhonný, co ale na tom záleží –
už
se mi nechce žít!
Všechno je jedno, proto řekl jsem:
On hubí
bezúhonného spolu s bídákem!
Když zhoubná rána náhle
dopadne,
zoufalství nevinných on se zasměje.
Když země padne
do rukou bídáka,
zrak jejích soudců on sám zakrývá –
a když ne on, kdo
pak?

Rychleji než běžec utekly mé dny,
šťastné nebyly,
teď jsou pryč.
Jak rákosové čluny kolem propluly,
jak orel
řítící se za svou kořistí.
Mohl bych říci: ‚Přestanu s
nářkem,
zarmoucenou tvář nahradím úsměvem!‘
Jenže se děsím
všech svých trápení –
neosvobodíš mě, to dobře vím.
Jsem
předem odsouzen –
proč bych se snažil zbytečně?
I kdybych se
ve sněhu vykoupal,
i kdybych si dlaně louhoval,
stejně mne
shodíš do žumpy,
že i svému plášti budu odporný.

On není
člověk jako já, abych se mu postavil,
abychom společně k soudu
šli.
Kéž by mezi nás vstoupil prostředník,
který by na nás
oba ruku položil!
Ten by snad jeho hůl ode mě odvrátil,
abych
nebyl zastrašen jeho hrůzami.
To bych pak promluvil a neměl bych
z něj strach,
se mnou to ale není tak!


Už se mi hnusí žít,
proto teď svému nářku
povolím,
z hořkosti duše promluvím.
Neodsuzuj mě předem – tak
Boha oslovím –
z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.
Dělá ti dobře,
že mě sužuješ?
Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem
a záměry ničemů vítáš s
úsměvem?
Copak máš oči tělesné?
Pohledem smrtelníka díváš
se?
Copak jsou tvé dny lidským podobné,
připomínají tvé roky
lidský věk,
že na mně hledáš nějaký přestupek
a po mém hříchu
pídíš se?
Víš přece, že jsem nevinen
a že mě z tvé ruky nikdo
nevyrve!

Tvé ruce mne hnětly a tvořily –
teď ses obrátil a
chceš mě zahubit?
Vzpomeň si, že jsi mne z hlíny vytvořil –
to
mě chceš znovu na prach obrátit?
Což jsi mě kdysi jak mléko
nenalil,
nenechal jsi mě zhoustnout jako sýr?
Kůží a masem
jsi mě přioděl,
kostmi a šlachami spojils mě.
Z lásky jsi mě
obdaroval životem,
tvá péče střežila můj každý dech.

Toto
však v srdci skrýval jsi,
teď už jsem poznal tvé úmysly:
Abys
mě hlídal, zda nezhřeším,
abys mi neodpustil žádné
přestupky.
Pokud jsem vinen, běda mi,
nezvednu ale hlavu, i
když jsem nevinný;
přesycen jsem hanbou, zpitý
trápením.
Kdybych se narovnal, budeš mě honit jako lev,
svou
úžasnou sílu na mě znovu prokážeš.
Postavíš další svědky proti
mně,
tvůj hněv proti mně se ještě rozmůže,
tvá vojska mě zas a znovu
vezmou útokem.

Proč jsi mě vůbec z lůna vyváděl?
Kéž bych
byl zhynul, než mě kdo uviděl!
Jako bych nikdy nebyl, tak bych
na tom byl,
z klína do hrobu by mě přenesli.
Copak mi nezbývá
už jen pár dnů?
Nech mě být, ať pookřeji aspoň na
chvilku,
dříve než bez návratu odejdu
do země příšeří a
stínu,
do země černé jako tma,
kde vládne stín a není
řád,
kde i sám rozbřesk je temnota.“

Naprav své srdce

Sofar Naámský mu na to
řekl:

„Má ta spousta slov zůstat bez odpovědi?
Má se dát
za pravdu mluvkovi?
Myslíš, že svým tlacháním všechny
umlčíš?
Že nikdo neztrestá tvé rouhání?
Říkal jsi Bohu: ‚Mé
přesvědčení je ryzí,
jsem před tebou zcela bez vady.‘
Ach, kéž
by tak Bůh promluvil,
kéž by se s tebou dal do rozpravy!
Kéž
by ti prozradil taje moudrosti,
potřebuješ totiž dvojnásob chápání:
Věz,
že Bůh tě trestá míň, než bys zasloužil!

Můžeš postihnout
Boží hlubiny?
Meze Všemohoucího pochopit?
Vyšší jsou nad nebe
– jak si poradíš?
Hlubší než podsvětí – co ty o tom víš?
Delší
než země,
širší než moře!
Když on zasáhne, když
uvězní,
když svolá soud, kdo mu zabrání?
Podvodníky zná a
vidí zlo,
jak by mu mohlo uniknout?
‚Rozum dostane hlava
dubová,
až divoká oslice zplodí člověka!‘

Když ale
napravíš své srdce
a k Bohu vzepneš dlaně,
zlo ze svých rukou
když daleko odhodíš
a nestrpíš ve svém stanu bezpráví,
tehdy
tvář pozvedneš bez vady,
budeš stát neochvějně, bez vší
obavy.
Tehdy zapomeneš na své trápení,
jak voda odplyne z tvé
paměti.
Tvůj život jak poledne se rozzáří,
i tma se promění v
svítání.
Buď klidný, vždyť je tu naděje –
rozhlédneš se kolem
a v klidu ulehneš.
Budeš spát a nikdo nevyruší tě,
o tvou
přízeň se budou mnozí ucházet.
Oči ničemů se ale
vysílí,
jejich útočiště se vytratí;
zbude jim naděje, že duši vypustí.“

Chci mluvit se Všemohoucím

Job na to
řekl:
„Opravdu, vy jste ti praví
a moudrost vymře s
vámi!
I já však mám rozum tak jako vy
a nejsem v ničem za
vámi,
to přece každý ví.
Jsem ale k smíchu i svému
příteli:
‚On volá k Bohu, ať mu prý odpoví!‘
Jsem k smíchu: ‚Hle,
spravedlivý a poctivý!‘
Spokojený člověk pohrdá
neštěstím:
‚Kopanec tomu, kdo se potácí!‘
Stany nájezdníků
naplňuje klid,
ti, kdo popouzejí Boha, jsou v bezpečí,
jako by Boha v ruce
drželi.

Jen se ptej dobytka, ať tě poučí,
ptáci na nebi ti
to povědí;
anebo promluv se zemí, ať tě poučí,
ryby v moři ti
to prozradí:
Neví snad jeden každý z nich,
že je svou rukou
učinil Hospodin?
V jeho ruce je život každého tvora,
je v ní
dech každého lidského těla.
Což neumí ucho rozlišovat
slova,
jako umí jazyk pokrm ochutnat?
Náleží moudrost jenom
kmetům,
patří rozumnost k dlouhému věku?

Bůh – ten má
moudrost a také moc,
patří mu prozřetelnost a rozumnost.
Co
zboří, se nedá postavit,
koho uvězní, nelze propustit.
Když
zadržuje vody, sucho přichází,
a když je vypustí, zemi
pustoší.
Jemu patří síla i schopnosti,
jeho je podvedený i
podvodník.
Velmože svléká donaha,
ze soudců umí blázny
udělat.
Králům rozpíná opasky,
bedra jim obtáčí
provazy.
I kněží svléká donaha,
dávné opory
strhává.
Odebírá slovo zkušeným,
starce zbavuje
soudnosti.
I přední muže vystavuje hanbě,
odzbrojuje i
statečné.
Odkrývá hlubiny temnoty,
na světlo vyvádí, co bylo
v příšeří.
Rozmnožuje národy a pak je ničí,
dává jim rozmach
a pak je rozhání.
Vůdce lidu on o rozum připravuje,
nechá je
bloudit v pustotě bez cíle.
Bez světla tápají v
temnotě,
nechá vrávorat je jako opilce.


To vše už jsem viděl očima,
slyšel ušima a
rozpoznal.
Co víte vy, to také vím
a nejsem v ničem za
vámi.
Teď chci se Všemohoucím promluvit,
s Bohem chci
projednat svou při.
Vy mě jen špiníte samou lží,
všichni jste
šarlatáni, a ne lékaři.
Kdybyste aspoň konečně
umlkli,
vzbudili byste dojem moudrosti!

Moji námitku teď
tedy poslyšte,
věnujte pozornost mým stížnostem.
To kvůli Bohu
mluvíte tak podle?
To kvůli němu řečníte falešně?
Chcete snad
nadržovat jemu?
Chcete snad dělat obhájce Bohu?
Dopadnete
dobře, až vás prozkoumá?
Oklamete ho, jako klamete
člověka?
Budete-li někomu tajně nadržovat,
copak vás tvrdě
neztrestá?
Jeho vznešenosti nebojíte se,
nepadá na vás jeho
děs?
Ta vaše moudra jsou slepená z popela,
vaše odpovědi jsou
hlína splácaná!

Mlčte, teď promluvit chci já,
pak ať se
stane, co má se stát.
Proč kůži na trh nosit chci
a vlastní
život nasadit?
I kdyby mě zabil, i kdybych neměl naději,
své
cesty chci před ním obhájit.
Jedině tak bych se mohl zachránit
–
vždyť před něj nepřijde žádný bezbožník!
Dobře
poslouchejte, co tu vypovím,
můj výklad ať vám v uších
zní.
Teď jsem připraven vést svou při
vědom si toho, že jsem
nevinný.
Kdo se to bude se mnou přít?
Chci zemřít, když mě
umlčí!

Žádám tě, Bože, jenom o dvojí,
ať se před tebou
skrývat nemusím:
Svou ruku ode mě odtáhni,
ať nejsem
zastrašen tvými hrůzami.
Potom mě vyzvi, ať se obhájím,
anebo
začnu mluvit a ty mi odpovíš.
Kolik mám hříchů, kolik
vin?
Ukaž mi můj zločin a můj hřích!
Proč skrýváš svoji
tvář?
Proč mě za protivníka pokládáš?
List větrem zmítaný
chceš vyděsit,
za suchou plevou chceš se hnát,
že na mě
sepisuješ hořké žaloby
a hříchy mládí že mi přičítáš?
Nohy mi
svíráš do klády,
na každém kroku na mě dohlížíš,
značíš si moje
šlápoty!

Člověk se rozpadá jak něco shnilého,
jako když
roucho žere mol.


Smrtelník z ženy zrozený
má jen pár dnů – a plných
trápení.
Jako květ vzejde a uvadne,
jako stín prchne,
nezastaví se.
Přesto však z něho oči nespouštíš
a k soudu s
tebou ho poháníš.
Kdo umí nečisté v čisté obrátit?
Ani
jediný!
Ty jsi mu spočítal jeho dny,
počet měsíců jsi mu
odměřil,
dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.
Odvrať svůj
pohled, nech ho být,
ať si užije život jako
nádeník!

Strom, ten má aspoň naději:
Když bude poražen,
znovu vyraší,
nic nezastaví jeho výhonky.
I kdyby jeho kořeny
v zemi zpuchřely,
i kdyby jeho kmen v prachu tlel,
jen ucítí
vodu, vypučí zase,
jak mladý stromek větve vyžene.
Člověk
však zemře a klesne bezvládně,
naposled vydechne – a kam se
poděje?
Jako se vypařuje voda z jezer,
jako potok vyschne a
vyprahne,
právě tak člověk lehne a nevstane;
dokud trvá nebe,
neprobudí se,
nic nepřeruší jeho sen.

Kéž bys mě jen
schoval v hrobě,
kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv,
a určil chvíli,
kdy na mě vzpomeneš!
Když člověk zemře, copak ožije?
Po
všechny dny své těžké roboty
čekal bych na chvíli té
úlevy!
Zavolal bys a já se ti ohlásil,
po díle svých rukou by
ses roztoužil.
Ačkoli teď mé kroky počítáš,
pak už bys na můj
hřích nečíhal.
Do měchu zapečetil bys mé přestupky
a moje
viny přikryl bys.

Jako se však hora na prach
rozdrolí,
jako se balvan z místa odvalí,
jako voda omílá
kamení,
jako příval půdu odplaví –
takto ty bereš člověku
naději!
Když ho napadneš, navždy odchází,
strnou mu rysy a ty
ho propouštíš.
O slávě svých dětí pak neví nic,
nedozví se
ani, zda budou nicotní.
Jediné, co cítí, je bolest v těle,
v
duši oplakává jenom sám sebe.“

Ohrožuješ zbožnost!

Elifaz Temanský mu na to
řekl:

„Má mudrc hlásat jalové názory,
v nitru se nadouvat
větrem východním?
Má se hádat slovy bez smyslu
a řečmi bez
užitku?
Ty ale ohrožuješ zbožnost
a bráníš rozjímání před
Bohem!
Tvá ústa totiž vede špatnost
a rozhodl ses mluvit
prohnaně.
Tvá ústa – ne já – tě odsoudí,
usvědčují tě vlastní
rty!

Copak ses narodil jako první člověk?
Přišel jsi na
svět před horami?
To jsi naslouchal Boží tajné radě?
Veškerá
moudrost patří ti?
Copak víš něco, co my nevíme?
Čemu rozumíš,
a my ne?
Na naší straně jsou kmeti šediví,
i tvého otce
předčí věkem svým.
To ti nestačí ta Boží útěcha,
nelíbí se ti
slova laskavá?
Čím ses tak nechal unést v srdci,
co ti tak
zatemnilo oči,
že proti Bohu obracíš svůj hněv
a z úst
vypouštíš takovouto řeč?

Co je člověk? Může snad být
čistý?
Může být v právu, kdo je z ženy zrozený?
Ani na své
anděly se Bůh nespoléhá,
ani nebe není ryzí před jeho
očima.
Co potom člověk zlý a zkažený,
jenž hřeší, jako by
vodu pil!

Něco ti povím, poslouchej,
to, co jsem viděl,
ti budu vyprávět,
to, co hlásají mudrci,
když netají, co od
svých předků přijali
(země byla dána jenom jim,
nikdo cizí k
nim tenkrát nepatřil):
Darebák trpí bolestí po všechny své
dny,
roky tyrana jsou spočteny.
Děsí se toho, co mu v uších
zní,
když má klid, napadá ho útočník.
Nevěří, že by unikl
temnotě,
neustále nad ním visí meč.
Bloudí tu jako potrava
pro supy,
ví, že ho očekává den temnoty.
Úzkost ho svírá,
tíseň děsí ho,
je jako král, jenž čeká na útok.

To proto,
že proti Bohu vztáhl ruku,
proti Všemohoucímu se
postavil,
tvrdošíjně se vrhl proti němu
obrněn svým štítem
mohutným.
Svou tvář sice nechal zarůst tukem,
sádlem si
pokryl slabiny,
bude však bydlet ve zbořených městech,
v
domech, v kterých se nebydlí,
které se rozpadají v
sutiny.
Bohatý nezůstane, jeho moc neobstojí,
jeho vliv
nebude se šířit po zemi.
Takový neunikne temnotě,
jeho
výhonek plamen sežehne,
dech Božích úst ho odvane.

Ať
nikdo marně nespoléhá na marnost –
prázdnota bude jeho
odplatou!
Uschne, než přijde jeho čas,
jeho větve se nebudou
zelenat.
Bude jak réva, jež ztrácí hrozny nezralé,
jako
oliva, jež setřásá svůj květ.
Spolek bezbožných je
neplodný,
stany úplatkářů pohltí plameny.
Počnou trápení a
zlo porodí,
v jejich nitru se líhnou lsti!“

Udělal si ze mě terč

Job na to řekl:
„Už jsem
těch věcí slyšel přespříliš –
jako těšitelé jste ukrutní!
Prý:
‚Kdy už skončí to mluvení do větru?‘
Nebo: ‚Co tě dráždí ke tvým
výlevům?‘
I já bych uměl mluvit jako vy,
kdybyste na mém místě
usedli.
Svými řečmi bych vás uměl zahrnout,
potřásat nad vámi hlavou
svou.
Svými ústy bych vás ale povzbudil,
slova mých rtů by
byla útěchou.

Mluvím-li, má bolest se nemírní,
mlčím-li, v
čem se mi uleví?
Teď jsi mě, Bože, opravdu vysílil.
Zničils mě
i mé nejbližší!
Vrásky na mém těle svědčí proti mně,
má
vyhublost vstává a obviňuje mě.
Zuřivě drásá mě Bůh, nenávidí
mě,
můj sok proti mně zuby skřípe,
probodává mě
pohledem.
Kdekdo si na mě ústa otevře,
s posměchem bijí mě do
tváře,
všichni se srotili proti mně.
Bůh mě dal napospas
ničemům,
předhodil mě zlosynům.
Žil jsem v poklidu – vtom na
mě udeřil,
chytil mě za krk a bil a bil!
Udělal si ze mě
terč,
zasypává mě deštěm střel.
Bez milosti mě seká do
slabin,
mou žluč nechá stříkat po zemi.
Dává mi jeden úder za
druhým,
vrhá se na mě jako válečník.

Zjizvenou kůži
pytlem zakryl jsem,
svým čelem ryji zem.
Tvář mi od pláče
opuchla,
stín smrti mi leží na víčkách.
Já přece nemám na
rukou násilí,
má modlitba je bez poskvrny!

Země,
nepřikrývej moji krev,
můj křik ať odpočinku nedojde!
Mám
svědka v nebi právě teď,
tam nahoře mám svého přímluvce.
Když
se mi vysmívají přátelé,
k Bohu přes slzy dívám se.
Kéž by se
člověk mohl s Bohem přít,
jako se lidé přou s
přáteli!

Roky mně odměřené se chýlí ke konci,
odcházím na
cestu, z níž se nevrátím.


Dech mě opouští,
mé dny skončily,
jen hřbitov zbývá
mi.
Jsou se mnou ale ještě ti posměvači –
kvůli jejich zlobě
nezamhouřím oči!

Slož za mne záruku, kterou určil jsi
–
kdo jiný by se za mě zaručil?
Jejich srdce jsi zbavil
soudnosti,
takovým přece nedáš zvítězit!
Říká se: ‚Kdo zištně
zrazuje přátele,
zbavuje vlastní děti vyhlídek.‘

Bůh ze mě
pro všechny udělal přísloví,
kdekdo mi plivne do očí.
Oči se
mi kalí hořkostí,
z mých údů zbývá pouhý stín.
Při pohledu na
mě se děsí poctiví,
nevinní jsou pobouřeni: ‚Vida,
bezbožník!‘
Spravedlivý ale jde svou cestou dál,
kdo má čisté
ruce, se zviklat nenechá.
Nuže, vy všichni, zkuste to znovu
–
moudrého mezi vámi ale nenajdu!

Mé dny uplynuly i s
mými úmysly,
touhy mého srdce se zhatily.
Obrátit usilují noc
na den,
v temnotě říkají: ‚Světlo blíží se!‘
Je-li mou nadějí
domov ve hrobě,
mám-li si ustlat lože v temnotě,
mám-li
nazývat jámu otcem svým
a červy svou matkou a sestrami –
kde
potom bude ta má naděje?
Ta má naděje – kdo ji
zahlédne?
Sestoupí se mnou do hrobu?
Lehneme si spolu do
prachu?“

Světlo darebáka uhasne

Bildad Šuchský mu na to
řekl:

„Jak dlouho povedeš takovéhle řeči?
Promluvíme si,
až se zamyslíš.
Jak to, že jsme tu za dobytek?
To nás
považuješ za tupce?
Tvá vlastní zuřivost drásá tě!
Copak se
kvůli tobě zboří svět?
Zhroutí se skály na místě?

Světlo
darebáka uhasne,
plamen ohně mu zářit nebude.
Světlo v jeho
stanu ve tmu změní se
a jeho svíce uhasne.
Jeho rázný krok
znejistí,
jeho vlastní záměry ho porazí.
Nohama zaplete se do
sítě,
do oka v chůzi chytí se.
Za patu bude lapen do
tenat,
zaklapne se nad ním jeho past.
Při zemi na něj číhá
smyčka,
na stezce na něj čeká léčka.
Odevšad ho děsí
hrůzy,
lepí se mu na paty.
Hladoví po něm
pohroma,
neštěstí čeká na jeho pád.
Jeho kůži sžírá
choroba,
jeho údy hltá rána smrtelná.
Vyrván bude z bezpečí
svého stanu,
odveden bude ke králi hrůz.
Plameny zaplaví jeho
stan,
jeho příbytek bude sírou zasypán.
Jeho kořeny uschnou
zespoda,
nahoře uvadne jeho koruna.
Na zemi po něm nezbude
památky,
jeho jméno nezazní nikde po kraji.
Ze světla vyženou
ho do temna,
zapuzen bude ze světa.
Nebude mít v lidu
nástupce ani potomka,
ve svém domě nezanechá ani živáčka.
Na
západě se zhrozí nad jeho osudem
i všechny na východě pojme
děs:
‚Ach, takový je tedy příbytek zlosyna,
domov neznaboha
takhle dopadá!‘“

Můj Vykupitel žije

Job na to řekl:

„Jak
dlouho budete mou duši trápit
a svými řečmi mě
ubíjet?
Hanobíte mě už aspoň po desáté –
nestydíte se mě
urážet?
Pokud jsem opravdu v něčem pochybil,
do mé chyby vám
není nic.
Pokud se chcete povyšovat nade mne
a moji potupu
proti mně obracet,
pak vězte, že Bůh mi ublížil –
to on na mě
hodil svoji síť!

Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se
neozve;
křičím o pomoc, a právo nikde.
Cestu mi zazdil –
neprojdu,
na mé stezky vrhl temnotu.
Mou čest ze mne strhl
jako plášť
a korunu mi z hlavy sňal.
Boří mě ze všech stran,
dokud nezajdu,
mou naději vyvrací jako strom z kořenů.
Svým
hněvem srší proti mně
v domnění, že jsem jeho nepřítel.
V
jednom šiku útočí jeho armáda,
proti mně vrší dobývací val,
můj stan
obléhají kolem dokola.

Mým vlastním bratrům mě
odcizil,
moji známí se ke mně neznají.
Příbuzní i přátelé mě
nechali,
zapomněli na mě i hosté mí.
I mé služebnice mě mají
za cizince,
dívají se na mě jako na vetřelce.
Když zavolám
sluhu, vůbec se neozve,
jakkoli úpěnlivě prosím jej.
Můj dech
je odporný i mé manželce,
hnusím se své vlastní
rodině.
Pohrdají mnou i mládenci –
jen co se objevím,
nadávají mi.
Spřízněným duším jsem odporný,
moji milovaní mě
zavrhli.
Nejsem nic než kost a kůže,
zbyly mi jen holé
dásně.

Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé,
vždyť Boží
ruka bije mě!
Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon,
nemáte
ještě mého masa dost?

Kéž by má slova byla sepsána,
kéž
by jak nápis byla vyryta
olovem a rydlem železným,
kéž by je
navždy vytesali do skály!
Můj Vykupitel žije, to jedno vím,
a
že nakonec se nad prachem postaví.
I kdyby ze mě kůži
sedřeli,
já ve svém těle Boha uvidím.
Já ho uvidím vlastníma
očima,
ne někdo cizí, ale já –
srdce mi touhou
umírá!

Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem?
Příčina věci
je přece v něm.‘
Vy sami ale meče bojte se,
vždyť mečem
trestá hněv,
a tak soud sami poznáte.“

Hrozný osud ničemů

Sofar Naámský mu na to
řekl:

„Na tohle musím odpovědět,
to přece nejde
vydržet!
Když slyším tolik důtek a urážek,
můj moudrý duch mi
vnuká odpověď:

Víš přece sám, že odjakživa,
už co byl
člověk na zem postaven,
radost ničemů je velmi krátká,
štěstí
bezbožných je chvilkové.
I kdyby jeho hrdost k nebi dosáhla
a
hlavou oblaků se dotýkal,
jak vlastní lejno zmizí napořád
–
‚Kam se poděl?‘ se jeho známí budou ptát.
Jako sen odletí a
bude ten tam,
bude zapuzen jak noční vidina.
Oko, jež vídalo
ho, už ho nespatří,
nebude k nalezení ve svém obydlí.
Jeho
děti budou muset odškodnit chudáky,
vlastníma rukama majetek
navrátit.
Mladická síla, jíž měl plné kosti,
do prachu ulehne
spolu s ním.

I když mu zlo chutná v ústech sladce,
i když
je chová pod jazykem,
i když je vychutnává, nemá naspěch,
i
když je převaluje na patře,
v útrobách mu ale ten pokrm
zhořkne,
promění se mu v hadí jed.
Vše, co spolykal, musí
vyzvracet,
Bůh mu to bohatství z břicha vyžene.
Bude nasávat
hadí jed,
jazyk zmijí ho zabije.
Nikdy nezažije proudy
oleje,
nebude se koupat v medu a smetaně.
To, co ukořistil,
vrátí netknuté,
neužije to, co získal obchodem.
To proto, že
chudákům bořil chýše
a zabíral domy, které
nestavěl.

Svoji hladovost neuměl utišit,
a proto neunikne
vlastní chtivosti.
Nezbude nic, co by pohltil,
už nepotrvá
jeho blahobyt.
Uprostřed nadbytku přijde do úzkých,
bída se
na něj vrhne ze všech sil.
Zatímco on si břicho cpe,
Bůh na
něj sešle vroucí hněv –
zaplaví ho svým deštěm střel!
Na
útěku před železnou zbraní
zasažen bude lukem bronzovým.
Ze
zad mu náhle trčí šíp
a jeho špice se žlučí skví.
Kdejaká hrůza ho
dostihla,
na jeho poklady čeká černá tma.
Pohltí ho oheň,
jenž nebyl rozdmýchán,
cokoli zůstalo u něj doma,
spolyká.
Nebesa odhalí jeho vinu,
země se postaví proti
němu.
Jeho dům odnese povodeň,
proud ho zachvátí v soudný
den.
Takový osud dává Bůh ničemům,
takové dědictví jim určil
Bůh!“

Ničemové užívají života

Job na to
řekl:

„Dobře poslouchejte, co tu vypovím –
můžete mě
utěšit právě tím.
Vydržte, když teď budu mluvit já,
potom se
zase smíte posmívat.
Copak si stěžuji na člověka?
Ztrácím
trpělivost jenom tak?
Pohleďte na mě a zděste se,
ruku na ústa
si položte!
Vždyť i já, když na to pomyslím,
celý se třesu
zděšením.

Jak to, že ničemové užívají života?
Zatímco
stárnou, jejich moc narůstá.
Jejich potomkům se daří kolem
nich,
své ratolesti mají na očích.
V jejich domech je pokoj
bez obav,
Boží hůl na ně nijak nepadá.
Jejich býk je plodný,
nikdy neselže,
jejich kráva rodí, o tele nepřijde.
Jejich
mladí mají volnost jako beránci,
jejich maličcí kolem
skotačí.
Zpívají při hře tamburíny a citery,
za zvuku píšťaly
se veselí.
Ve štěstí tráví svoje dny,
do hrobu odcházejí v
pokoji.
Bohu však říkají: ‚Nech nás být!
O tvých cestách
nechceme vědět nic!
Kdo je to ten Všemohoucí? Proč bychom mu
sloužili?
K čemu by nám asi byly nějaké modlitby?‘
(Oni však
to své štěstí v moci nemají.
Myšlenky ničemů mě
míjejí!)

Jak často ale ‚svíce darebáků zhasíná‘?
Přichází
na ně pohroma?
Naděluje jim bolesti rozhněvaný Bůh?
Bývají
jako sláma ve větru,
jako plevy, jež vichr odnesl?
Řeknete:
‚Bůh jeho trest odkládá pro děti.‘
– Ať raději odplatí jemu, aby se
poučil!
Ať vidí svou zkázu vlastníma očima,
hněvání
Všemohoucího ať vypije si sám!
Bude mu snad potom záležet na
rodině,
až jeho měsíce dojdou do konce?

Chce tu snad
někdo Boha poučit?
On přece soudí všechno na nebi!
Jeden
umírá v plné síle,
v klidu a zcela spokojen,
stehna obalená
tukem
a kosti morkem nasáklé.
Jiný zas umírá plný
hořkosti,
aniž kdy okusil, co je blahobyt.
Do prachu však
ulehnou jeden jak druhý,
oba dva stejně přikryjí
červi.

Víte, já znám ty vaše myšlenky –
hledáte způsoby,
jak mi ublížit.
Říkáte: ‚Kam se poděly ty jejich
paláce?
Stanům darebáků kde konec je?‘
– To jste se nikdy
neptali pocestných?
Nepřijímáte jejich svědectví?
Vždyť v
čase neštěstí je zlosyn ušetřen,
v den rozhněvání
vyvázne.
Kdo mu jeho způsoby vytkne do očí?
Za to, co
prováděl, kdo mu odplatí?
Ještě mu pohřeb vystrojí,
nad jeho
hrobem budou bdít.
Lehká mu bude země pohřební,
vždyť za ním
kráčí celé procesí
a předcházejí ho nesčetní.

Jak mě
chcete těšit těmi nesmysly?
Vaše odpovědi jsou samé lži!“

Tvá vina je bezmezná!

Elifaz Temanský mu na to
řekl:

„Má snad Bůh nějaký prospěch z člověka?
Že by mu
chytrák nějak prospíval?
Copak tvá spravedlnost Všemohoucího
zajímá?
Žiješ-li bezúhonně, co z toho má?
Že by se o tvou
zbožnost s tebou pohádal?
Proč by měl s tebou k soudu
utíkat?
Tvá špatnost musí být veliká,
tvá vina je
bezmezná!

Od bratří jsi bezdůvodně zástavu vybíral
a nahým
svlékals jejich plášť,
žíznivému jsi vodu nedával
a hladovému
chleba odpíral.
‚Mocnému přece patří svět,
uznávaní se v něm
umějí zabydlet.‘
Vdovy jsi ale s prázdnou pryč posílal
a
sirotkům jsi drtil ramena.
To proto tě nyní obkličují
osidla
a náhle tě děsí pohroma,
proto je kolem tebe
neprůhledná tma
a přikrývá tě záplava.

Copak Bůh není tam
v nebi nahoře?
Jak vysoko jsou hvězdy – jen se podívej!
Ty
ale říkáš: ‚Co Bůh ví?
To může soudit přes mraky?
Oblaka
cloní jej, takže nevidí,
když po nebeské klenbě obchází.‘
–
To se chceš držet té staré stezky,
kterou kráčeli lidé
zlí?
Ti byli vyrváni, než přišel jejich čas,
jejich základy
řeka odnesla.
Bohu říkali: ‚Nech nás být!
Co by nám
Všemohoucí mohl učinit?‘
(Přitom jejich domy blahobytem
naplnil.
Myšlenky ničemů mě míjejí!)
Spravedliví jejich pád
vidí s radostí,
nevinní se smějí nad nimi:
‚Hleďme, jejich
jmění je to tam,
jejich bohatství oheň spolykal!‘

Poddej
se Bohu a najdeš klid,
takto ti vzejde blahobyt.
Z jeho úst
přijmi učení,
vezmi si k srdci jeho výroky.
K Všemohoucímu
když se navrátíš,
on tě obnoví!
Ze svého stanu vyžeň
bezpráví,
své zlato musíš do prachu zahodit,
ofirské zlato
mezi říční balvany.
Pak bude Všemohoucí zlatem tvým,
hromadou
stříbra bude ti.
Všemohoucí pak bude tvou rozkoší,
až k Bohu
tvář svou obrátíš.
Budeš se k němu modlit a on tě
vyslyší,
své sliby tehdy vyplníš.
Cokoli rozhodneš,
obstojí,
tvé cesty budou světlem zality.
‚Hlavu vzhůru!‘
řekneš zkroušeným,
a kdo klopí oči, toho Bůh
zachrání.
Vysvobodí i toho, kdo není bez viny,
vysvobozen
bude pro čistotu rukou tvých.“

Má žaloba je plná trpkosti

Job na to
řekl:

„I dnes je má žaloba plná trpkosti,
jeho ruka mě
drtí i přes mé sténání.
Kdybych jen věděl, kde se nachází,
k
jeho sídlu bych se vypravil.
Před jeho tváří bych vyložil svou
při,
vznesl bych před ním svoje stížnosti.
Dozvěděl bych se,
co mi odpoví,
co mi chce říci, bych pochopil.
Bude se ve své
veliké moci se mnou přít?
Nikoli! On mě jistě vyslyší!
Kdyby
se s ním poctivý mohl přít,
vyhrál bych svůj soud
navždycky.

Jdu-li však na východ, není tam,
ani na západě
ho nevnímám.
Působí-li na severu, tam ho nevidím,
míří-li k
jihu, já ho nespatřím.
Zato on zná mé cesty i mé
zastávky;
ukážu se jako zlato, až mě vyzkouší.
Má noha se
přidržela jeho šlépějí,
sledoval jsem jeho cestu, nesešel jsem z
ní.
Nevzdálil jsem se příkazům jeho rtů,
v nitru jsem
uchovával výroky jeho úst.

On je však Jediný – kdo ho
zadrží?
Co se mu zachce, to učiní.
Co o mně rozhodne, to
jistě vykoná,
jak to prokázal už tolikrát.
Proto jsem před
ním vyděšen,
když na něj myslím, hrozím se!
Bůh už mé srdce
ochromil,
Všemohoucí mě vyděsil.
Ještě jsem ale nezmlkl v
temnotách,
i když mi obličej přikryl mrak.


Když ‚Všemohoucí neodkládá časy odplaty,‘
proč ty dny
jeho věrní nikdy nevidí?

Jsou takoví, kteří posouvají
mezníky
a pasou stáda, která ukradli.
Sirotkům odvádějí osla
pryč
a vdově berou býka do zástavy.
Ubožáky z cesty
srážejí,
až se chudí skrývají všude po kraji.
Jiní jsou jak
divocí osli na poušti,
vycházejí za prací, jako by kořist hledali;
potravu
pro děti shánějí na pláních.
Sklízejí na poli, které jim
nepatří,
paběrkují na vinicích lidí zlých.
Nocují nazí, oděv
nemají,
v chladu jim chybí přikrývky.
Horské lijáky je
smáčejí,
choulí se ke skále, nemají přístřeší.

Jiní zas
sirotka od prsu uloupí,
vezmou ho chudákům do zástavy.
Ti
chodí nazí, oděv nemají,
o hladu cizí snopy
snášejí.
Vytlačují olej mezi kameny,
o žízni šlapou vinný
lis.
Sténání umírajících z města zní,
raněné duše o pomoc
volají –
copak to Bohu nevadí?!

Jsou také takoví, kteří
se světlu vzpírají,
k jeho cestám se neznají
a jeho stezek se
nedrží.
Vrah vstává, když se zešeří,
aby zabíjel ubohé
chudáky;
jako zloděj se nocí odplíží.
Cizoložné oko soumrak
vyhlíží,
‚Nikdo mě neuvidí,‘ říká si
a tvář si rouškou
zahalí.
Za tmy se do domů vlamují,
ve dne jsou doma
zavření;
ke světlu se neznají.
Těm všem je temno
svítáním,
přátelí se totiž s hrůzou tmy.

Ať voda takové
rychle odplaví,
ať jsou prokleté jejich pozemky,
ať nikdo nezamíří k
jejich vinicím!
Jako sucho a horko pohltí rozpuštěný
sníh,
tak ať hrob pohltí ty, kdo hřešili.
Ať na ně zapomene
matčin klín,
ať jsou pochoutkou pro červy.
Ať nikdo nevzpomene na ty
zlosyny,
ať jsou jak stromy větrem zlomeni.
Ať obcují s
neplodnou, která nerodí,
vdovu ať opustí bez jmění!

Bůh
svojí mocí i silné zachvátí;
i při svém postavení si nejsou jistí
životy.
Dává jim pocit bezpečné opory,
jeho oči však jejich
cestu sledují.
Načas se vyvýší, a hned jsou pryč,
sníženi
budou a jako všichni sklizeni,
jako klasy budou
skoseni.

Což to tak není? Kdo mě ze lži usvědčí?
Kdo moji
výpověď může vyvrátit?“

Kdo může být čistý?

Bildad Šuchský mu na to
řekl:

„Bohu náleží vláda i úcta,
on působí pokoj na svých
výšinách.
Dá se snad jeho vojsko spočítat?
Je někdo, nad kým
jeho světlo nevstává?
Může snad člověk být v právu před
Bohem?
Může být čistý, kdo z ženy zrodil se?
Vždyť ani měsíc
dost světla nedává,
ani hvězdy nejsou ryzí před jeho očima.
Co
potom pouhý lidský červ,
smrtelník, jenž je larvě podoben?“

Jen šepot o něm slyšíme

Job na to
řekl:

„Jak pěkně umíš slabému pomoci!
Jak jsi bezmocného
přímo zachránil!
Jakou radu jsi bláhovému udělil!
Jak hluboké
pochopení jsi tu projevil!
Komu chceš tyhle řeči
vykládat?
Jaký duch to z tebe promlouvá?

Mrtví se před
Bohem chvějí v hlubinách,
pod vodou s těmi, kdo prodlévají
tam.
Před ním je nahé samo záhrobí,
neskryje se před ním říše
záhuby.
On prostírá sever nad prázdnem,
zavěšuje zemi na
ničem.
On váže vody do oblak,
mračno pod nimi se však
netrhá.
On zahaluje úplněk,
mrakem ho přikrývá jako
závojem.
Vykroužil obzor nad vodní hladinou,
tam, kde je
hranice světla s temnotou.
Nebeské pilíře třesou se,
děsí se
při jeho pohrůžce.
On svojí mocí moře utišil,
netvora
rozdrtil svou moudrostí.
Nebe svým dechem rozjasnil,
slizkého
hada svou rukou poranil.
A to jsou z jeho cest pouhé
okraje,
jen slabý šepot o něm slyšíme –
burácení jeho moci kdo by
rozuměl?“

Trvám na své nevině

A Job pokračoval ve své
promluvě:

„Při Bohu živém, který mi upřel právo,
při
Všemohoucím, jenž naplnil mě trpkostí,
přísahám, že dokud je ve
mně život,
dokud mám v chřípí Boží dýchání,
nevypustím ze rtů
žádnou podlost,
nebudu mluvit jazykem falešným.
V žádném
případě vám nedám za pravdu,
své bezúhonnosti se jakživ
nezřeknu.
Trvám na své nevině – té se nepustím,
po celý život
mám čisté svědomí!

Kéž by mí protivníci byli odhaleni jako
zlosyni
a ti, kdo mě napadají, jako zločinci!
Copak má
bezbožný nějakou naději,
když ho Bůh zabíjí, obírá o
duši?
Copak Bůh vyslyší jeho volání,
když na něj přijde
soužení?
Copak je Všemohoucí jeho rozkoší?
Volá snad k Bohu
bez ustání?

Poučil jsem vás o Božím jednání,
o
Všemohoucím jsem nic netajil.
Vždyť jste to všichni sami viděli
–
proč tedy mluvíte takové nesmysly:

‚Takový osud dává
Bůh ničemům,
dědictví, jež Všemohoucí svěřuje tyranům.
I
kdyby měl spoustu dětí, všechny čeká meč,
chlebem jeho ratolesti nenasytí
se.
Pozůstalé po něm pohřbí mor,
nebudou oplakáváni od svých
vdov.
I kdyby stříbra jak prachu nakupil,
i kdyby šatů jak
bláta navršil,
spravedlivý oblékne si, co on hromadil,
jeho
stříbro po něm zdědí nevinný.
Jak pavouk buduje si svůj
dům,
je ale chatrný jak chýše hlídačů.
Ulehne jako boháč, a
je to naposled;
když oči otevře, nic mu nezbude.
Hrůzy ho
postihnou jako povodeň,
uprostřed noci ho vichr
odnese.
Východní vítr ho odnese kdovíkam,
odvane ho daleko z
jeho domova.
Vrhne se na něj beze vší lítosti,
právě když
bude chtít před ním utéci.
Posměšně zatleská mu svýma
rukama,
s pískotem vyžene ho z jeho domova.‘“

Píseň o skryté moudrosti

Stříbro má své naleziště,
zlato
má místo, kde čistí se.
Železo lidé těží ze země
a kámen taví
v měď.
Vytlačují tmu za nové hranice,
pronikají každou krajní
mez,
po rudě pátrají v černé tmě.
Šachty razí, kam poutník
nezavítá,
kam ani nezabloudí noha člověka,
spouští se na laně, kde není
živáčka.
Země na povrchu skýtá chleba,
v jejích hlubinách však
sálá žár.
Safír se ukrývá v jejích skalách,
blyští se tam
zlatý prach.
Stezku tam nezná dravý pták,
nespatřilo ji oko
jestřába.
Nekráčí po ní pyšná šelma,
lev nikdy nezavítá
tam.
Lidé však na křemen vztahují ruku,
hory vyvracejí z
kořenů.
Ve skále dokáží razit štolu,
očima pátrají po každém
klenotu.
Zahradit umějí prosakující vodu,
skryté poklady
vynášejí ke světlu.

Kde se však moudrost nalézá?
A
rozumnost kde přebývá?

Člověk netuší, kudy k ní;
nenajde
ji na zemi mezi živými.
Propast praví: „Ve mně není.“
Moře
říká: „Nemám ji.“
Nedá se pořídit za zlato nejčistší,
její
cenu nelze stříbrem vyvážit.
Nedá se zaplatit zlatem
ofirským,
vzácným onyxem ani safíry.
Zlato ani křišťál s ní
nelze porovnat,
nedá se koupit za šperky ze zlata.
Korál či
alabastr za zmínku nestojí,
cena moudrosti je nad
perly.
Nevyrovnají se jí ani africké topasy,
nejryzejším
zlatem se nedá zaplatit.

Odkud tedy moudrost vyvěrá?
A
rozumnost kde přebývá?

Skrytá je očím všech živých na
zemi
i ptákům na nebi je tajemstvím.
Záhuba i Smrt
praví:
„Samy jsme o ní jen slyšely.“
Jen Bůh rozumí cestě k
ní,
to on ví, kde se nachází.
On vidí všechny zemské
končiny,
všechno pod nebem si prohlíží.
Když vítr silou
obdařil
a vodu mírou odměřil,
když dešti určil cíl
a dráhu
mrakům bouřkovým,
tehdy ji spatřil a ocenil,
prozkoumal ji a
potvrdil.

A řekl člověku:
„Moudrost je v tom, ctít
Hospodina,
rozum je v tom, varovat se zla.“

Jobova závěrečná řeč

A Job pokračoval ve své
promluvě:

„Kéž by mi bylo jako za dávných časů,
za dnů,
kdy Bůh bděl nade mnou,
kdy jeho lampa svítila nad mou
hlavou
a v jeho světle jsem chodil tmou!
Jako tenkrát v mém
nejlepším věku,
kdy Bůh byl mému stanu přítelem,
kdy ještě
Všemohoucí býval se mnou
a mé děti všude kolem mě.
Tenkrát se
mé kroky koupaly ve smetaně,
ze skály prýštily mi proudy
oleje.

Když jsem chodíval k městské bráně,
abych své místo
na prostranství zaujal,
mládenci ustupovali, jakmile zahlédli
mě,
kmeti vstávali mi na pozdrav,
přední mužové své řeči
přerušili,
ruku si kladli na ústa,
hlasy hodnostářů
umlkaly,
jazyk jim přilnul na patra.

Kdo mě uslyšel, ten
mi blahořečil,
kdo jen mě zahlédl, chválil mě,
chudáka v jeho
křiku že vysvobozuji
a také sirotka, jenž nemá
zastánce.
Snášela se na mě žehnání umírajících,
vdově jsem
vracel radost do srdce.
Jak šatem jsem se halil
spravedlností,
právo mi bylo pláštěm i turbanem.
Byl jsem
očima pro slepé
a nohama pro chromé,
otcem jsem býval pro
chudé,
zasazoval se o právo cizince.
Zlosynům jsem uměl zuby
zvyrážet
z čelistí jsem jim vyrval úlovek.

Říkal jsem si:
‚Umřu v rodinném hnízdě,
až mých dnů bude jak písku u
moře.
Mé kořeny budou sahat až k vodě,
rosa bude nocovat v mé
koruně.
Má sláva stále čerstvá zůstane,
můj luk stále pevný v
ruce mé.‘

Naslouchali mi napjatě,
tiše očekávali rady
mé.
Neměli co dodat po mém slově,
má řeč je svlažovala jako
krůpěje.
Čekávali na mě jak na déšť,
na jarní vláhu čekali
dychtivě.
Když jsem se usmál na ně, nemohli uvěřit,
světlo mé
tváře nechtěli zaplašit.
Sedal jsem v jejich čele a udával jim
směr,
žil jsem jako král ve své družině,
jako ten, kdo těší truchlivé.



Teď se mi ale vysmívají
ti, kdo jsou mladší nežli já
–
ti, jejichž otcům bych býval nesvěřil
ani ovčáckého
psa!
Síla jejich rukou k čemu mi může být?
Jejich zmužilost je
dávno pryč.
Nouzí a hladem vyzáblí
vyprahlou zemí se
toulají,
nocí zkázy a pustoty.
Mezi křovím sbírají listy
lebedy,
kořínky jalovce se chtějí nasytit.
Lidé je ze svého
středu vyhnali,
křičí za nimi jak za zloději.
Ve strmých
roklích bydlet musejí,
v děrách do země a v jeskyních.
Hýkají
jako osli ve křoví,
spolu se choulí pod kopřivy –
hlupáci,
kteří ani jméno nemají,
kteří jsou ze země bičem
vyhnáni!

Teď ale o mně skládají písničky,
stal jsem se pro
ně příslovím.
Už zdálky jsem jim odporný,
plivat do tváře se
mi nestydí.
Když Bůh můj provaz potupně povolil,
i oni
odhodili všechny zábrany.
Lůza povstává po mé pravici,
nohy
mi chtějí podrazit,
připravují cesty, aby mě zničili.
Mou
stezku rozkopali,
na mojí zkáze pracují
a nikdo jim v tom
nebrání.
Širokou průrvou pronikají,
jak záplava se valí
troskami.
Všechny ty hrůzy se na mě vrhly,
mou důstojnost
jako by vichr uchvátil,
jak oblak rozplynulo se mé
bezpečí.

Teď už mě ale duše opouští,
zmocňují se mě dny
soužení.
Bůh ve mně v noci drtí kosti,
bolest mě sžírá, nedá
se utišit.
Ohromnou silou mě drží za šaty,
v límci košile
chce mě uškrtit.
Do bláta mě odmrštil,
prachu a popelu jsem
podobný.

Křičím k tobě, a ty neodpovídáš;
stojím tu, a ty
jen přihlížíš.
Proměnil ses mi v ukrutníka,
veškerou silou na
mě útočíš.
Vysoko ve větru mě unášíš,
smýkáš mnou v hrozné
vichřici.
Vedeš mě na smrt, to jistě vím –
do domu určeného
všem živým.

Na zhrouceného přece nikdo ruku
nevztáhne,
když volá o pomoc ve své pohromě.
Copak jsem nad
ubožákem neplakal?
Neměl jsem soucit pro chudáka?
Když jsem
však čekal dobro, přišlo zlo,
namísto světla mě temno
přepadlo.
Mé nitro bouří, nedá se utišit,
dostihly mě dny
soužení.
Nevidím slunce, chodím ve chmurách,
přede všemi
vstávám a naříkám.
Mé vytí připomíná šakaly,
vydávám skřeky
se pštrosy.
Kůže na těle mi zčernala,
v kostech mi plane
horečka.
Truchlivě zvučí moje citera,
z mé píšťaly se line
pláč.


Vstoupil jsem do smlouvy se svýma očima,
že se nebudu
dívat po dívkách.
Vždyť jaký úděl Bůh z nebe udílí,
jaké dává
Všemohoucí shůry dědictví,
ne-li neštěstí pro zlosyna,
ne-li
pohromu pachatelům zla?
Copak Bůh nehledí na mé cesty,
copak
nepočítá všechny mé kroky?

Jestli jsem v životě jednal
falešně,
jestli jsem kdy pospíchal konat lest –
pak ať mě Bůh
zváží na váze poctivé,
ať se ubezpečí o mé nevině!
Jestli má
noha z cesty zabloudila,
jestli mé srdce odešlo za očima,
jestli mi na
rukou špína ulpěla –
pak ať co zaseji, sní někdo jiný,
ať jsou
mé ratolesti vykořeněny!

Jestli jsem se v srdci dal něčí
ženou svést,
jestli jsem číhal u dveří přítele –
pak ať má
žena pro jiného mele,
ať s ní jdou jiní do postele!
Byl by to
přece zvrhlý zločin,
byl by to trestuhodný hřích,
byl by to
oheň k záhubě spalující,
vykořenil by vše, co
pěstuji!

Copak jsem svému služebníku odepřel právo
nebo
své služebnici, když měli se mnou spor?
Co bych si pak počal
Bohu tváří v tvář?
Co bych mu odpověděl, až se mě bude
ptát?
Nestvořil je v břiše Ten, který stvořil mě?
Nezformoval
nás jeden a týž v lůně matčině?

Copak jsem nevnímal potřeby
chudých,
nechal jsem pohasínat oči vdovy?
Copak jsem jedl
svůj chléb sám
a sirotkům z něj nedával?
Od mého mládí u mě
jak u otce vyrůstal,
od svého dětství jsem vdovám
pomáhal.
Copak jsem přihlížel, jak někdo zmírá bez šatů,
jak
ubožák nemá ani přikrývku?
Copak mi takový ze srdce
nežehnal,
když se vlnou mých ovcí zahříval?
Jestli má ruka
někdy napadla sirotka,
protože jsem viděl, že soud na mě dá
–
pak ať mi vyrvou paži z ramena,
ať je má ruka v lokti
zlomena!
Božího trestu jsem se přece bál,
před jeho
vznešeností bych neobstál!

Copak jsem snad kdy doufal ve
zlato,
nazýval jsem drahý kov svou jistotou?
Copak mě těšilo,
jak velké jmění mám
a kolik toho svou rukou vydělám?
Copak
jsem obdivoval zářící slunce
a měsíc putující ve své
nádheře,
takže bych se v srdci dal tajně svést
a rukou jim od
úst poslal polibek?
I to by byl přece trestuhodný
hřích,
zrazoval bych tím Boha na nebi!

Copak mě těšilo
neštěstí nepřítele,
copak jsem jásal, když se mu vedlo
zle?
Svá ústa jsem nikdy nenechal hřešit
tím, že bych na něj
svolával kletby.
Copak si mí domácí museli stěžovat:
‚Kéž by
nám dal trochu masa; máme hlad‘?
Vždyť ani cizinec nemusel venku
nocovat,
své dveře jsem pocestnému otvíral dokořán.

Copak
jsem jako Adam skrýval své přestupky?
Chtěl jsem svou vinu v srdci
utajit?
Měl jsem snad strach před hlučícím davem,
bál jsem se
posměchu svého kmene,
takže jsem mlčel a ani nevycházel
ven?

Kéž by mi někdo poskytl slyšení!
Zde je můj podpis.
Ať mi Všemohoucí odpoví!
Ať můj žalobce předloží svůj
spis!
Rád ho budu nosit na vlastních ramenou,
ozdobím se jím
jako korunou!
Všechny své kroky před ním rád
vypovím,
předstoupím před něj jako princ!

Jestli má půda
křičí proti mně
a její brázdy pláčí společně,
jestli jsem
její plody jedl bezplatně
a mořil její nájemce –
pak ať mi
vzejde bodláčí místo pšenice
a plevel místo ječmene!“
Zde
Jobova řeč končí.

ELIHU

Teď promluvím já!

Ti tři muži už přestali Jobovi odpovídat,
protože se stále považoval za spravedlivého. Avšak Elihu, syn
Barachela Buzského z rodu Ramova, vzplanul proti Jobovi hněvem. Hrozně se
rozhněval, že se Job považuje za spravedlivějšího než Bůh. Rozhněval
se i na jeho tři přátele, že mu neuměli odpovědět tak, aby Joba usvědčili.
Dokud mluvili s Jobem, Elihu čekal, protože byli starší než on.
Když ale viděl, že ti tři muži už nemají co odpovědět, vzplanul
hněvem.
Elihu, syn Barachela Buzského tehdy řekl:

„Já jsem
jen mladík
a vy jste kmeti,
proto jsem byl dosud nesmělý,
bál jsem se
říci vám své mínění.
Říkal jsem si: ‚Ať mluví starší,
dříve
narození ať učí moudrosti.‘
Vše ale na duchu v člověku
záleží,
dech Všemohoucího dává chápání.
Dříve narození nejsou
vždy moudřejší,
starší nemusejí mít nejlepší úsudky.
A proto
říkám: Naslouchejte mi,
teď zas já vyslovím své
mínění.

Dokud jste mluvili, já jsem čekal,
pečlivě jsem
naslouchal vašim úvahám.
Dokud jste hledali správná
slova,
pozorně jsem vás sledoval.
Joba však nikdo z vás
usvědčit neuměl,
nikdo jste pro něj nenašli odpověď.
Jen
neříkejte: ‚Našli jsme moudré řešení,
Bůh, a ne člověk ať ho
usvědčí!‘
Jobovy řeči mi nebyly určeny,
já bych však
neodpovídal jako vy.

Zaraženi jsou, bez odpovědi,
nemají,
co by k tomu dodali!
To mám čekat dál, když už nic
neříkají,
když stojí na místě, odpověď nemají?

Je tedy
řada na mně, já teď promluvím,
teď zas já vyslovím své
mínění.
Jsem totiž přímo přeplněný slovy,
duch mi roztahuje
všechny vnitřnosti.
Jak víno bez průduchu jsou mé útroby,
jak
nové měchy plné k prasknutí.
Musím promluvit, abych si
ulevil,
otevřu ústa a odpovím!
Nikomu jistě nebudu
stranit,
nikomu nechci lichotit.
Lichotit totiž ani neumím
–
to by mě můj Stvořitel rychle odstranil!

Bůh převyšuje člověka

Tak tedy, Jobe, slyš mou
řeč,
všemu, co říkám, dobře naslouchej.
Pozor, už ústa
otvírám,
slova mi začínají proudit z jazyka.
Z upřímného srdce
má řeč pramení,
mé rty vyjevují čisté poznání.
Duch Boží mě
přece učinil,
dech Všemohoucího mě oživil.
Odpověz mi, pokud
to dokážeš,
předlož mi svou při, postav se!
Hle, jsem ti rovný
před Bohem,
i já jsem přece z hlíny uhněten.
Nelekej se mě
tedy a neměj strach,
nebudu na tebe silně naléhat.

Na
vlastní uši jsem tě slyšel říct,
co jsi v mé přítomnosti
prohlásil:
‚Jsem zcela ryzí, nijak jsem nechybil,
jsem nevinný
a nemám hřích.
Bůh však proti mně hledá záminky –
myslí si,
že jsem jeho protivník.
Nohy mi svírá do klády,
na každém
kroku na mě dohlíží!‘

V tom se však mýlíš, to ti
povídám,
Bůh přece převyšuje člověka!
Proč si tedy na něj
stěžuješ,
že nedává na vše odpověď?
Bůh totiž mluví jednou i
podruhé,
člověk to ale sotva postřehne.

Ve spánku, v
noční vidině,
když lidi zmáhá těžký sen,
když na lůžku leží v
dřímotě,
tehdy Bůh lidem otevírá uši
a svými hrozbami je
děsí.
To aby člověka od skutku odvrátil,
aby mu v jeho pýše
zabránil,
aby jeho duši uchránil od jámy,
aby jeho život
nepronikl šíp.

Anebo ho na lůžku trestá bolestí,
takže má
v kostech stálé hlodání,
až se mu pokrm k smrti protiví
a
ztratí pomyšlení i na pochoutky.
Hubne tak, že z očí ztrácí
se,
dříve skryté kosti vystupují ven.
Jeho duše naklání se do
jámy,
vykročil poslům smrti vstříc.

Bude-li však anděl
při tom člověku,
prostředník, jeden z tisíců,
který prohlásí jeho
nevinu,
smiluje se nad ním a řekne:
‚Vysvoboď jej, Bože, ať
do jámy neklesne,
nalezl jsem za něj výkupné!‘
Jeho tělo se
pak jako dítě uzdraví,
do dnů svého mládí se náhle
navrátí.
Bude se modlit k Bohu a on si ho oblíbí,
znovu
spatří jeho tvář s jásáním
a Bůh mu navrátí jeho blahobyt.
A
tehdy vyjde k lidem se slovy:
‚Hřešil jsem a právo převrátil,
nedostal
jsem však, co jsem zasloužil.
Bůh mě vykoupil, abych nešel do
jámy,
uvidím světlo a budu žít!‘

Toto vše tedy dělá
Bůh
dvakrát i třikrát při člověku,
aby jeho duši odvrátil od
jámy,
ve světle živých aby mohl žít.

Dej pozor, Jobe,
naslouchej mi,
mlč a já promluvím.
Máš-li co říci, odpověz
mi,
mluv – chtěl bych tě obhájit!
Pokud ne, potom naslouchej
mi,
mlč a já tě moudře poučím.“

Bůh nedělá nic zlého

A Elihu mluvil
dál:

„Slyšte má slova, mudrci,
vy znalci, naslouchejte
mi.
Vždyť ucho umí rozlišovat slova,
jako umí jazyk pokrm
ochutnat.
Rozhodněme sami, co je správné,
co je dobré, tu
spolu posuďme.

Job prohlašuje: ‚Jsem nevinen,
a Bůh mi
právo odepřel.
I když jsem poctivý, jsem brán za lháře,
mé
rány se nehojí, ač jsem nic neproved!‘
Je snad Jobovi někdo
podobný?
Rouhá se, jako by vodu pil!
Dává se do spolku se
zločinci,
řadí se mezi ničemy!
Vždyť říká: ‚Člověku není k
ničemu
usilovat o Boží oblibu!‘

Ať mě slyší každý, kdo
rozum má:
Bůh přece nic zlého nedělá,
Všemohoucímu je křivda
vzdálená.
Každému ovšem jeho skutky odplácí,
chová se k
lidem, jak si kdo zaslouží.
Bůh v žádném případě nebude jednat
zle,
Všemohoucí nemůže právo převracet.
Kdo mu asi svěřil
zem?
Kdo mu předal celý svět?
Kdyby ho jen tak
napadlo
svůj dech, svého ducha odejmout,
všechno živé by
rázem pomřelo,
lidstvo by se bylo do prachu
vrátilo!

Máš-li tedy rozum, poslouchej,
na moje slova
pozor dej:
Jak by mohl vládnout ten, kdo právo nesnáší?
Chceš
snad Mocného a Spravedlivého odsoudit?
Vždyť on i králi řekne:
‚Jsi ničemník!‘
a šlechticům: ‚Vy zločinci!‘
On ani knížatům
nestraní,
nestaví velmože před nuzáky –
dílo jeho rukou jsou jeden jak
druhý!
Uprostřed noci náhle umírají,
i mocní se zachvějí a
musí pryč,
odstraněni jsou bez lidské pomoci.

Očima
sleduje cesty všech lidí,
každý jejich krok on dobře
vidí.
Není temnoty a není příšeří,
kde by se zločinci před
ním schovali.
Bůh nemusí shromažďovat další důkazy,
aby se k
němu člověk na soud dostavil.
Mocné rozdrtí bez ptaní,
jiné
pak dosadí místo nich.
O jejich skutcích dobře ví,
v noci je
svrhne, a jsou zničeni.
Ztrestá je za jejich zločiny
veřejně
a všem na očích.
To proto, že od něj odešli
a na jeho cesty
vůbec nedbali.
Křik chudých kvůli nim k Bohu vystoupil
a on
vyslýchá křik ubohých.
Když ale mlčí, kdo ho odsoudí?
Když
skryje svou tvář, kdo ho uvidí?
On přitom bdí nad lidmi i
národy,
tak aby bezbožní vládnout nemohli
a nesváděli lidi do
pasti.

Co kdybys tedy Bohu pověděl:
‚Zhřešil jsem, už se
to nestane;
pokud co nevidím, prosím pouč mne,
a pokud jsem
křivdil, bylo to naposled.‘
Má snad Bůh odplácet podle
tebe,
když se ti to nelíbí podle něj?
Ty sám si vyber, ne já za
tebe,
pověz nám, co ses dozvěděl!

Všichni rozumní mi to
potvrdí
i moudří mě slyší a souhlasí:
Job vůbec neví, o čem
hovoří,
v jeho slovech není špetka soudnosti!
Jen ať je Job
zkoušen ještě víc,
vždyť tu odpovídá jako hanebník!
Vždyť
jenom vrší jeden hřích na druhý,
šíří mezi námi pochyby
a mluví proti Bohu
víc a víc!“

Bůh tě neslyší

A Elihu mluvil
dál:

„Myslíš si, že máš právo říkat:
‚Jsem spravedlivější
než Bůh‘?
Říkáš totiž, co prý tím získáš:
‚Co z toho mám, být
bez hříchu?‘
Na tyhle řeči ti tedy odpovídám
a s tebou i tvým
přátelům:

Podívej se k nebi, jen pohlédni,
pozoruj mraky –
jsou vyšší, než jsi ty.
Když budeš hřešit, co mu
způsobíš?
Když rozmnožíš své viny, jak mu ublížíš?
Když budeš
spravedlivý, jak ho tím obdaříš?
Co by si od tebe mohl
vzít?
Tvá ničemnost škodí člověku jako ty,
tvou spravedlnost
pocítí jen smrtelník!

Lidé úpějí pod hrozným útlakem,
pod
vládou mocných křičí o pomoc.
Nikdo však neptá se: ‚Co Bůh, můj
Stvořitel,
který písněmi rozeznívá noc,
který nás vyučuje i
skrze dobytek
a který nám na ptácích ukazuje
moudrost?‘

Když tedy volají a on se nehlásí,
je to pro
zpupnost těch lidí zlých.
Je to marné, Bůh je
neslyší,
Všemohoucí je pomíjí!

Co teprve, říkáš-li, že ho
nikde nevnímáš,
že tvá pře leží u něj a ty na něj čekáš,
že
prý ve svém hněvu nikdy netrestá
a že se o ničemnost vůbec
nestará!

Job si tu však otevírá ústa naprázdno –
mluví
dál a dál, a přitom neví co!“

Bůh je mocný

A Elihu pokračoval dál:

„Měj
se mnou trochu strpení a povím ti,
co lze v Boží prospěch ještě
říct.
Z veliké dálky přináším poznání,
svého Stvořitele tu
obhájím.
Má slova opravdu nejsou žádné lži,
máš tu člověka
skvělých znalostí.

Hle, Bůh je mocný a není váhavý,
je
mocný a v srdci rozhodný.
Ničemy jistě nenechává žít,
k právu
pomáhá ubohým.
Neodvrací zrak od poctivých,
na trůn je s králi
posadí,
aby je povýšil až navěky.

Jsou-li však spoutáni
řetězy,
v provazech bídy jsou-li chyceni,
tehdy jim ukazuje,
co provedli,
čím se provinili a jak zpyšněli.
Otevírá jim
uši, aby je poučil,
říká jim, že se mají od zla
odvrátit.
Pokud poslechnou a budou mu sloužit,
dožijí své dny
ve štěstí,
svá léta v samé radosti.
Pokud však neposlechnou,
zahubí je šíp,
zahynou vlastní nevědomostí.

Bezbožní ve
svém srdci hněv si střádají,
o pomoc nevolají ani spoutáni
řetězy.
Uprostřed mládí proto zmírají,
končí svůj život mezi
smilníky.
Bůh zachraňuje ubohé jejich bídami,
otevírá jim uši
soužením.

Ano, i tebe zve zprostřed úzkosti
do nekonečné
svobody,
ke stolu obtíženému jídlem nejlepším.
Ty jsi však
obtížen soudem ničemných,
soud a spravedlnost se tě
zmocňují!
Pozor, ať se nedáš zlákat hojností,
ať tě nesvádějí
veliké úplatky.
Myslíš, že ti bohatství pomůže z úzkosti,
ať
už se snažíš sebevíc?
Nedychti po noci,
kdy lidé mizí ze
svých míst.
Neopovažuj se ke zlu obrátit,
i když se ti líbí
víc než strádání!

Hle, Bůh je ve své moci vznešený.
Který
učitel je mu podobný?
Kdo mu může vytknout jeho způsoby?
Kdo
mu smí říci: ‚Pácháš bezpráví‘?
Pamatuj, že jeho dílo musíš
velebit;
lidé je oslavují svými písněmi.
Všichni smrtelníci
to dílo spatřují,
člověk je vidí aspoň zpovzdálí.

Hle,
Bůh je veliký nad naše chápání,
jeho léta nelze ani
vypočíst!
On z moře vynáší kapky do výšky,
aby se v jeho mlze
na déšť srážely,
aby se pak z mraků proudem valily
a skrápěly
lidstvo v hojnosti.
Což někdo rozumí, jak se mračna stahují
a
jak z jeho stanu hřmí?

Hle, jak kolem sebe šíří
blesky,
jak jimi pokrývá mořské hlubiny!
Takovým způsobem
spravuje národy,
takto jim opatřuje pokrm v hojnosti.
Ve
svých dlaních svírá blesky,
velí jim zasáhnout jejich
cíl.
Vypovídá o něm jeho burácení –
on bouří hněvem proti
bezpráví!

Bůh je nedosažitelný

Při tom pomyšlení se mé srdce
děsí,
jako by mi chtělo z hrudi vyskočit.
Jen si poslechněte
jeho hlas hromový,
dunění, jež z úst mu vychází!
Pod celým
nebem je nechá znít,
i kraje světa svým bleskem ozáří.
Vzápětí
burácení zní,
hřímá svým hlasem vznešeným;
když zazní jeho hlas, nic ho
nezdrží.
Podivuhodně Bůh svým hlasem hřmí,
působí divy nad
naše chápání.
Sněhu poroučí: ‚Padej k zemi,‘
lijáku velí: ‚Buď
průtrží!‘

Všem lidem tehdy ruku zadrží,
aby každý
smrtelník znal jeho jednání.
I zvěř tehdy zalézá do skrýší
a
zůstává ležet v peleších.
Jen vichřice vychází ze své
komnaty
a severák s sebou zimu přináší.
Bůh tvoří led svým
dechnutím,
na širých vodách mrznou hladiny.
Oblaka vláhou
obtíží,
mračna rozhání bleskem svým.
Ta krouží sem a tam pod
jeho vedením,
aby plnila jeho příkazy kdekoli na zemi.
Ať už
jeho zemi nesou trest či slitování,
on dá, aby nalezla svůj
cíl.

Naslouchej tomu, Jobe, zastav se,
o Božích divech
přemýšlej.
Rozumíš, jak Bůh oblaka vede,
jak na nich
rozsvěcuje blesk?
Rozumíš rovnováze mračen,
všem divům Toho,
jenž zná vše?
Ty, který ve svých šatech pečeš se,
když pod
jižním vánkem ztichne zem,
můžeš s ním roztáhnout mraky po
obloze
pevné jak zrcadlo z bronzu ulité?

Pouč nás tedy,
co mu máme říct –
pro tmu si neumíme ani řeč připravit!
Má se
mu oznámit, že chci promluvit?
Chce si někdo říkat o vlastní
zničení?
Do slunce přece také nikdo nehledí,
když jasně září
na nebi,
poté co vítr mraky rozptýlil.
Od severu vychází
zlatý třpyt,
ohromnou slávou Bůh se obklopil!

Všemohoucí
je nám nedosažitelný;
v moci a soudu je veliký,
bohatý ve spravedlnosti,
nečiní příkoří.
Toto je důvod, proč jej lidé ctí,
i když ho
ani mudrcové nevidí.“

BOHU TVÁŘÍ V TVÁŘ

Kdo to zatemňuje mé záměry?

Vtom Hospodin promluvil k Jobovi
z vichru:

„Kdo to zatemňuje mé záměry
řečmi, v nichž není
poznání?
Jako muž si teď vyhrň rukávy,
budu se tě ptát a ty mě
poučíš:

Kde jsi byl, když jsem zemi založil?
Jen pověz,
když tomu rozumíš.
Kdo určil její rozměry? To jistě
víš!
Kdopak ji mírou přeměřil?
Do čeho jsou zapuštěny její
základy?
Kdo položil její kámen úhelný,
když jitřní hvězdy
sborem zpívaly
a všichni Boží synové jásali radostí?

Kdo
že to dveřmi moře uzavřel,
když se tehdy z lůna vyvalilo
ven,
když jsem je přioblékl oblakem,
zahalil mračnem jako do
plenek,
když jsem mu vytyčil meze své,
závory osadil na
dveře
a řekl: ‚Smíš až sem, a dál už ne,
tvé vzduté vlny se
zlomí zde‘?

Poručil jsi jitru někdy v životě,
ukázals
někdy místo Jitřence,
aby uchopila zem za okraje
a ničemy z
ní hnala ven?
Tehdy se země tvaruje jak jíl pod pečetí,
jak
roucho začíná hýřit barvami.
Ničemové tehdy své světlo
ztrácejí,
jejich napřažená paže se přerazí.

Pronikls tam,
kde moře pramení,
prošel ses po dně propasti?
Odhalily se ti
brány smrti?
Spatřil jsi brány temnoty?
Pochopils zemské
rozměry?
Jen pověz, když všemu rozumíš!

Kudy vede cesta k
příbytku světla?
A kde přebývá temnota?
Umíš je dovést na
jejich místa?
Znáš stezku do jejich domova?
Dávno ses
narodil, jistě to znáš,
délka tvého života je
nesmírná!

Dostal ses do sněžných skladišť,
viděl jsi, kde
se kroupy skladují,
které uchovávám pro čas soužení,
pro dny
bojů a válčení?
Kudy vede cesta, kterou se štěpí
blesky?
Odkud se východní vítr žene na zemi?

Kdo vyryl
koryto vodní průtrži
a dráhu pro mrak bouřkový,
aby zaléval
liduprázdnou zemi
i poušť, kde nikdo nebydlí,
aby zavlažil
opuštěné trosky
a novou trávu nechal vyrašit?

Má snad
déšť otce?
Kdo počal rosné krůpěje?
Z kterého lůna vyšel
led?
Kdo rodí jíní nebeské,
když voda ztvrdne na
kámen,
povrch propasti když zamrzne?

Umíš Plejády pouty
připoutat
anebo povolit Orionův pás?
Dáváš v jejich čas vyjít
planetám,
vedeš Medvědici a její mláďata?
Ovládáš nebeská
pravidla?
Zařídíš, aby se jimi země řídila?

Dokážeš na
mrak zavolat,
aby tě vodní průtrž zalila?
Umíš na cestu
blesky vysílat?
Ohlásí se ti: ‚Zde nás máš‘?
Kdo moudrost
ibisovi dal,
kdo vložil rozum do kohouta?
Kdo má tu moudrost,
aby mraky spočítal,
kdo nebeské džbány může vylévat,
když se
prach speče jako slitina,
když hlína pevně drží ve
hroudách?

Umíš ulovit kořist pro lvici,
můžeš hlad lvíčat
nasytit,
když se krčí ve svých peleších,
když v úkrytu v
houští číhají?
Kdo připravuje pokrm krkavci,
když jeho
mláďata k Bohu volají,
když bloudí kolem a nemají co jíst?


Víš snad, kdy rodí kamzíci?
Bdíš nad laněmi, když
sléhají?
Počítáš měsíce jejich březosti?
Znáš čas, kdy mají
porodit?
Tehdy se skloní a mladé vrhají,
přichází konec jejich
bolestí.
Jejich mladí pak venku nabírají sil,
až jednou
odběhnou a už se nevrátí.

Kdo divokého osla pustil na
svobodu?
Kdo jen to zvíře zbavil postrojů?
Dal jsem mu za
domov pustou planinu,
jeho příbytkem je solná poušť.
Může se
posmívat hlučícímu městu,
nemusí poslouchat pokřik biřiců.
Co
najde v kopcích, to má za pastvu,
hledá si kdejakou zelenou
bylinu.

Bude ti buvol ochoten sloužit?
Bude nocovat ve tvé
stáji?
Můžeš ho provazy udržet u brázdy?
Bude za tebou orat v
údolích?
Spolehneš na něj, když má tolik síly?
Svěříš mu snad
své úkoly?
Můžeš mu věřit, že ti sveze zrní,
že shromáždí,
cos vymlátil?

Pštrosice křídly radostně mává,
jako by
měla perutě s peřím čápa.
Jenže svá vejce na zemi
zanechává,
aby se v písku zahřála.
Nedbá, že je rozšlápne
něčí noha,
že je divá zvěř může rozdupat.
Krutá je k
mláďatům, jako by její nebyla;
že zmaří své úsilí, o to se
nestará.
Bůh ji totiž moudrostí neobdaroval,
ani trochu
rozumu jí zdědit nenechal.
Když ale vyskočí a do běhu se
dá,
koni i s jezdcem se může smát!

Jsi to ty, kdo dává
sílu koni?
Umíš mu hřívou šíji ozdobit?
Necháš ho skákat jako
luční kobylky?
Jeho hrdé ržání bázeň nahání!
Rozjařen silou
divoce hrabe kopyty,
už už vyrazit zbraním naproti.
Směje se
strachu, vůbec se nebojí,
před mečem nechce o krok
ustoupit.
Po boku mu chřestí toulec se šípy,
kopí a šavle se
blýskají.
Chvěje se vzrušením, hltá dálky,
když zazní
polnice, nic ho nezdrží.
Při každém zatroubení řehtá:
‚Ihíí!‘
pach bitvy zdálky ucítí,
hřímání velitelů a všechen
křik.

Řídí se sokol tvým rozumem,
když k letu na jih
křídla rozestře?
Vznese se orel na tvůj povel,
aby si stavěl
hnízdo ve výšce?
Na skále bydlí, na ní nocuje,
skalní útes mu
hradem je.
Odtud se rozhlíží za pokrmem,
očima hledí do
dálek.
Jeho mláďata chtějí hltat krev;
kde jsou mrtvoly, tam
je hned!“


Tehdy Hospodin promluvil k
Jobovi:

„Napraví Všemohoucího, kdo se s ním chce přít?
Kdo
obviňuje Boha, ať na to odpoví!“

Nemám co dodat

Job na to Hospodinu
řekl:

„Jsem příliš nicotný – co ti mám říkat?
Kladu si
ruku na ústa.
Mluvil jsem jednou nebo i dvakrát.
Nemám co
odpovědět ani dodávat.“

Máš sílu jako Bůh?

Tehdy Hospodin promluvil k Jobovi z
vichru:

„Jako muž si teď vyhrň rukávy,
budu se tě ptát a
ty mě poučíš:

Chceš snad mou spravedlnost
zpochybnit?
Chceš mě odsoudit, abys byl bez viny?
Máš sílu
jako Bůh ve svém rameni?
Zahřímáš hlasem jemu podobným?
Zkus
se ozdobit velebnou vznešeností,
obleč se do slavné
nádhery!
Svému hroznému hněvu průchod dej,
pohleď na všechny
pyšné a poniž je.
Pohleď na všechny pyšné a pokoř je,
rozdrť
ty darebáky na místě.
Naráz je pohřbi do země,
ať mají tváře
v hrobě zastřené!
Já sám pak budu chválit tě –
vždyť tě
zachraňuje vlastní pravice!

Jen se na behemota
podívej,
stejně jako tebe jsem stvořil jej;
živí se trávou jako
dobytče.
Jen se podívej, jakou má sílu v bedrech,
jak mocné
svaly na břiše!
Ocasem houpe jako cedrem,
šlachy na stehnech
pevně spletené.
Kosti má jako bronzové válce,
končetiny jako
tyče železné.
On stojí v čele Božích děl,
meč na něj vztáhne
jen jeho Stvořitel!
Hory mu odvádějí povinný poplatek,
poblíž
dovádí všechna polní zvěř.
Do stínu trnovníků ulehne,
v
rákosí bažin skrývá se.
Trnovníky ho přikrývají
stínem,
říčními vrbami je obklopen.
Když řeka vzedme se, on
se nelekne,
má klid, i když mu Jordán k tlamě dosáhne.
Kdopak
ho může chytit do sítě?
Vrazí mu někdo kroužek do
nozder?

Vytáhneš leviatana udicí,
stáhneš mu jazyk
provazy?
Provlečeš mu smyčku nozdrami,
probodneš mu hákem
čelisti?
Bude tě zkoušet uprosit,
bude se ti snažit
vlichotit?
Bude chtít s tebou smlouvu uzavřít,
aby ti sloužil
navždycky?
Nebo se s ním jak s ptáčkem pomazlíš?
Dáš ho na
vodítko dcerkám na hraní?
Že by ho obchodníci dobře
prodali?
Mohli by ho kupci porcovat na kusy?
Pokryješ jeho
kůži oštěpy?
Trefíš ho harpunami do hlavy?
Opovaž se na něj
ruku položit!
Pomysli na ten boj a už to nezkusíš!


Nikdo proti němu nemá žádnou naději,
pouhý pohled na
něj člověka porazí.
Nikdo se neosmělí, aby ho vydráždil –
kdo
by se tedy proti mně postavil?
Kdo mě chce vyzvat, ať mu
zaplatím?
Všechno pod nebem je mým vlastnictvím!

Nechci
pomlčet o jeho údech,
o jeho síle a skvělé postavě:
Kdo ho z
jeho pláště vysvlékne?
Kdo pronikne jeho dvojité
pancíře?
Vrata jeho tlamy kdopak rozevře?
Jeho zuby všude
kolem šíří děs!
Řady šupin si nese na hřbetě,
jako pečetí jsou
pevně spojené.
Jedna přiléhá ke druhé,
ani vzduch mezi nimi
neprojde.
Jsou k sobě navzájem těsně semknuté,
drží pohromadě,
nic nerozdělí je.
Když si odfrkne, jako když třeskne
blesk,
úsvit se rozzáří pod jeho pohledem.
Z jeho tlamy září
pochodeň,
roj jisker létá kolem něj.
Dým se mu valí od
nozder,
jako když rákos hoří pod kotlem.
Svým dechem rozžhaví
uhlí řeřavé,
jeho tlama šlehá plamenem!
Síly je plná jeho
šíje
a předchází ho děs.
Svaly mu pevně drží na
těle,
tvrdé jak slitina – nezachvějí se.
Srdce má tvrdé na
kámen,
jak spodní žernov tvrdé je.
Když se zvedne, bojí se i
bohové,
když sebou trhne, jsou strachy bez sebe.
Zasáhnout ho
mečem je zcela zbytečné,
stejně tak kopím, šípem či
oštěpem.
Železo je pro něj slámě podobné,
bronz považuje za
dřevo trouchnivé.
Šípy ho nezaženou na útěk,
kamenů z praku
si všímá jako plev.
Za stébla slámy považuje kyje,
mávání
šavlí směje se.
Ostré střepy mu rostou na břiše,
stopu
nechává jak brány blátem vláčené.
Hlubina kvůli němu jako v
kotli vře,
moře pění jak voňavkářův kelímek.
Ve vodě za ním
brázda třpytí se,
jako by šediny narostly hlubině.
Nikdo na
zemi mu není podoben –
je stvořen zcela bez bázně.
Na všechno
povýšené svrchu dívá se,
všem pyšným šelmám kraluje!“

Dosud jsem o tobě jen slýchal

Job na to Hospodinu
řekl:

„Uznávám, že jsi všemocný
a že nic nepřekazí tvé
úmysly.
Ptal ses: ‚Kdo to zastírá mé záměry,
a přitom nemá
poznání?‘
Ano, mluvil jsem, o čem jsem neměl ponětí,
o tajemstvích, jež
jsou nad mé chápání.
Řekl jsi: ‚Poslouchej a já
promluvím,
budu se tě ptát a ty mě poučíš.‘
Dosud jsem o tobě
jen slýchal pověsti,
teď tě však na vlastní oči
spatřuji.
Proto se pokořuji –
v prachu a popelu činím
pokání!“

EPILOG

Když Hospodin domluvil tato slova k Jobovi, promluvil
k Elifazovi Temanskému: „Hořím hněvem proti tobě a tvým dvěma přátelům, protože
jste o mně nemluvili pravdivě jako můj služebník Job. Proto si teď
vezměte sedm býků a sedm beranů a jděte za mým služebníkem Jobem. Obětujte za
sebe zápalnou oběť a můj služebník Job ať se za vás modlí. Jen proto, že dám na
něj, vás hanebně nepotrestám. Nemluvili jste totiž o mně pravdivě jako můj
služebník Job.“ Elifaz Temanský, Bildad Šuchský a Sofar Naámský tedy
šli a udělali, co jim Hospodin řekl. A Hospodin Joba
vyslyšel.
Když se Job modlil za své přátele, Hospodin mu
navrátil vše, co ztratil, a dal Jobovi dvakrát více, než co měl dřív.
Všichni jeho bratři a sestry i všichni jeho dřívější známí přišli
za ním a hodovali s ním v jeho domě. Litovali ho a těšili kvůli všem těm
neštěstím, která na něj Hospodin uvedl. Každý z nich mu dal stříbrnou minci a
jednu zlatou náušnici.
Hospodin tedy Jobovi nakonec požehnal
více než na počátku. Měl totiž 14 000 ovcí, 6 000 velbloudů, 1 000 párů dobytka
a 1 000 oslic. Měl také sedm synů a tři dcery. Jedné
dal jméno Jemima, druhé Kesia a třetí Keren-hapuch. V celé zemi
nebyly tak krásné ženy jako dcery Jobovy. A otec jim dal dědictví mezi jejich
bratry.
Potom Job žil ještě sto čtyřicet let a viděl své děti a
děti svých dětí až do čtvrtého pokolení. Nakonec Job zemřel stár a
nasycen životem.